Publikováno: 01-02-2002
Autor: Jana Nováková

Silvestrovská pařba Krucemburk – Štíří důl 2001

Šedivá obloha nad městem slibuje sníh (nebo déšť?), mírně mrzne, ve vzduchu ještě voní vánoční atmosféra. Na asfaltových chodnících mezi paneláky se objevilo několik postav. Na zádech batohy, v rukou brusle, kytary, tašky s podezřele cinkajícím obsahem. Míří pošmourným prosincovým ránem všichni k jednomu témuž cíli.

U hřiště trojky školy už stojí autobus pochybné kvality i technického stavu, zato však se zdatným a zkušeným řidičem. Příchozí si nadšeně sdělují, kolik pytlíkových polívek značky Vitana, teplých ponožek, lihových nápojů a maminčina cukroví přibalili. Když se na třetí pokus konečně zjistí, že nikdo včetně pana Dagomila nechybí, vyrážíme směr Praha a dál. Na Čerňáku se kupodivu bez potíží připojí k polární výpravě i poslední člen (vlastně členka). Pracovníci hypermarketu Makro poskytnou za mírnou úplatu nemírné množství lihovin a dvacet kluzáků (rozuměj podprdelníků). Kdesi na dálnici přerušíme cestu jednou čurpauzou a za chvíli nás vítá Krucemburk – Štíří důl.

Pohádkově zasněžená krajina neinspiruje pány tvorstva k romantice, nýbrž k sněhovým bitkám. Jen co vylezeme z nerabusáckého perpetum mobile, už se válíme ve sněhu, jíme sníh, pliveme sníh, máme ho za krkem, v rukavicích, prostě všude. Pánové vítězí hrubou silou a svaly, dámy důvtipem, zákeřností a hlavně krásou a intelektem (:-)). V konečném výsledku to stejně vychází jednou tak, jindy onak, ale většinou nerozhodně. Menším dobrodružstvím se stává ubytování. Šest statečných nakonec rozbalí své spacáky v menší společenské místnosti, zbylých třináct se rozdělí do třech pokojů, na pohlaví nehledě, jsme přece dospělí (vážně ?).

Už první odpoledne vyrážíme na stráň vybudovat bobovou dráhu. Přesněji řečeno, pánové se ohánějí lopatama (jaká slast vidět chlapa makat :-)) a holky dělají okrasu. Brzy vzniká dráha se dvěma zatáčkami a pak rázným sešupem skoro až k silnici. Pokus vytvořit skokánek se jaksi nevydařil, ale i tak máme po třech dnech ježdění zadní část těla naklepanou až až. Jak se záhy ukázalo, slavně nakoupené podprdelníky nejsou pro tak zabijáckou jízdu nejvýhodnější a využíváme raději staré dobré igelitové pytle. Samostatná jízda se zásadně nepraktikuje, řídíme se heslem čím víc tím líp a tak se dolů po dráze řítí vláčky čítající až deset vagónků. Petr Jeřa se osvědčí jako nejlepší strojvedoucí. Na tomto postu vytrval celou dobu, a to i přes vážné ohrožení života. Nejnadšenější je bezpochyby Dagoušek, lítá s námi nahoru a dolů, chňapá po sněhových koulích a aportuje větrem odnesené pytle.

Po večerním čaji, svařáčku a instantní směsi napodobující stravu jsme zdárně rozmrzli a dali prostor volné zábavě. Kromě karetních her počínaje černým Petrem a konče sedmou se do středu zájmu dostala hlavně hra Scrable. Kromě již proslulých výroků stylu Milanova „Mýsy, mýsy“ jsme obohatili jazyk český o další, neméně hodnotné výrazy. Pro příklad uvádím „skapfundr“ či velmi povedené slovo „údě“ (mládě od údu :-)). Velkého ohlasu se dostalo i hře s velmi lákavým názvem „Člověče napij se!“ Simonka podstoupila i dvacatero kukání, aby nemusela pozvednout sklenku, ale i tak by se dala hra přejmenovat na „Člověče opij se!“. Pobyt jsme sobě i přítomným spolubydlícím zpříjemňovali zejména hodnotnou hudební produkcí. Drnkání pana senseie a Míši Vilďáka doprovázelo (spíše přehlušovalo) naše stádečko svým zpěvem – řevem. Podle hesla lepší pozdě než nikdy jsme Zbýšovi udělali ježíškovskou nadílku. Velká čajová dóza plná všemožných druhů zeleného čaje mu evidentně udělala radost. Jen máme, strach aby nám sensei po její konzumaci jaksi také nezezelenal.

Uteklo to jako voda a máme tu onen očekávaný poslední den v roce. Okolo páté se funíce vyhrabeme na kopec odkud je vidět k nejbližší vesnici, abychom shlédli velkolepý ohňostroj, dle slov správce pořádaný speciálně pro neratovické sportovce. A honem honem zpátky do chaty na ruskou klasiku. Legendárního Mrazíka si nikdo nenechá ujít, trumfujeme se, kdo zná text i děj přesněji a snažíme se o co nejvěrnější napodobení hlasů babušky Jagušky, Marfušenky dušinky i jejího nápadníka, co má tak rád husí játříčka. Pak se zase můžou kochat pánové pohledem na ženskou práci. Krájíme sýr, salám, kyselé okurky a snažíme v polních podmínkách vytvořit obložené mísy. Silvestrovskou noc trávíme jak jinak než békáním. Pějí dokonce i zarputilí nepěvci jako Mikina, Luboš a Novaxík. Půlnoc nás zastihne venku před chatou. Šampaňským zkropíme všechno kolem, sebe nevyjímaje, se skleničkami si nikdo hlavu nedělá. Polibky, objetí, smích i slzy. Zazní národní hymna a pak už jen samé sprostonárodní písně, jimiž se náš repertoár jen hemží. V půl čtvrté ráno se rozhodneme pro slavnostní novoroční jízdu na pytlích. Měsíček nám k tomu svítí a my se můžeme ublbnout.

Avšak krušná rána opilcova! Musíme zabalit, umýt konečně všechno nádobí, a uklidit všechny škody, které jsme napáchali. Cesta domů je poklidná, většina osazenstva spí nebo se snaží udržet žaludek na správném místě. Do našeho domovského nížinného města dorážíme v pozdním odpoledni. Bilance není špatná: jsme lehčí o ony cinkající lahve, těžší o bolavou hlavu. Utahaní, nevyspalí, ale vyblbnutí.

Dlouhodobé následky jsou poněkud vážnější: jedna ošklivá zlomenina, na kterou se přišlo až dodatečně (Zdeňku, koukej se uzdravit!) a jeden nový milostný vztah (Míšo, Ivčo, ať vám to klape!)

A příští rok……….. no, to se teprve uvidí………, ale ty běžky vydou, neboj Lindi!!! :-))

Výše uvedené mírně subjektivně zapsala a popsala
Janička Bocianek Novajda

Nahoru