Publikováno: 10-09-2002
Autor: Jana Nováková

Jako vždy bylo veselo, i když trochu pršelo

„No, to by mě tedy zajímalo, jak se do těch chatek rozmístíme.“ Pomyslím si těsně po příjezdu do areálu rekreačního střediska Oáza ve Sloupu v Čechách, kde máme strávit následujících čtrnáct dní, cvičením, posilováním, běháním, ale též hraním veselých společenských her a pařením všeho druhu. Ještě se ani nestačíme pořádně rozhlédnout a už se řeší, kdo s kým být musí a naopak kdo s kým být nemůže a kdo se kam a s kým vejde. Po několika minutách urputných dohadů, které působí především pro brontosaury příliš krátké postele, je rozhodnuto. Velká chatka hned u vstupu do areálu, která vedle komfortní prosklené verandy a sprchy disponuje dokonce i venkovním teploměrem, se stane seňorskou baštou.

Hned první večer se seňorská banda slezla ve verandě, museli jsme přece doladit naše geniální hry, nad nimiž budou jistě dětičky plesat nadšením. Některé hry byly obzvláště vypečené, ačkoliv se chvílemi zdálo, že budou nesplnitelné. Občas jsme totiž museli v nápadech mírně krotit Zapa, který prosazoval, aby nebohé děti v rámci úkolu nakreslily schéma jaderné elektrárny, nebo raketového motoru…. S velkým úspěchem se setkala například soutěž o vymyšlení a co nejlepší zacvičení kata proti Sněhurce a sedmi trpaslíkům. Nebozí pidižvíci létali vzduchem, byli zašlapáváni, byla jim vypíchnuta očka a přes jejich mrtvoly se skákalo, likvidace Sněhurky však vyvolávala největší ohlas, neboť byla vskutku originální a nepohybně i účinná …:). Ve volném čase se děti bavily po svém. Velkým lákadlem po celých čtrnáct dní zůstala houpačka na stromě, vedle ní ti nemladší využívali pískoviště, míče na basket nebo fotbal, za dozoru vedoucích si také zastříleli ze vzduchovek. Náctileté však už zajímala jiná zábava, poněkud rafinovanější. Místo sportovních aktivit totiž vyhledávali především sebe navzájem a zkoušeli, kdo koho uloví. Seňoři měli úplně jiné starosti: co bude k obědu a jestli jim přidají (Brontosauři + Milánek), existuje–li ta či ona zkomolenina nějakého českého slova a jestli jí před soupeři hry Scrable obhájí (Štamgastovi + Laryšovi), co veselého provést senseovi, aby na to nepřišel a přesto ho to naštvalo (já + Zuzka). První tři deštivé dny jsme trávili nad kartami, pexesem a jinými intelektuálními hrami, atmosféru dotvářel čaj a káva. Ti kteří ani po dvou trénincích denně neměli dost, většinou seňoři a áčko, se scházeli ještě večer pod volejbalovou sítí. Volejbal začal kupodivu všechny vážně bavit a ke konci našeho pobytu už pohyby hráčů i styl hry začínal velmi autenticky připomínat skutečný volejbal a začal být hoden toho jména.

Sensei se od počátku soustředění tvářil vážně a nadmíru přísně. Tréninky měly být zaměřeny na dynamiku a rychlost, měli jsme se naučit nové kata a vůbec jsme měli odjíždět o sto procent lepší. Je pochybné, zda se to podařilo. Podle starých a otrlých účastníků již několika soustředění bylo to letošní nejnáročnější a nevětší makačka. Děti, dospívající i dospělí byli rozděleni do čtyř skupin. Áčkaře, reprezentanty a hnědé pásky, a béčkaře, seňory a fialové pásky, trénoval převážně sensei Zbyšek, zbylé skupiny měla na starosti hlavně Linda, klan bratrů a otce Voráčkových a Jirka Mikina. S nadšením se setkaly zvláště speciální tréninky ve formě běhu na pět kilometrů a posilování všeho druhu. Čtrnáctidenní plahočení v potu tváře jsme završili zkouškami na technické stupně.

Relaxaci vedle výše uvedených činností doplníme také několika procházkami, výletem do České Lípy a k Máchovu jezeru, dvěma táboráky a diskotékami.

Po dvou týdnech, během nichž stihla půl republiky zatopit povodeň a naši domovinu usmrdět Spolana, jsme se vraceli vstříc ne zrovna šťastným zítřkům. Některé čekala práce na mokrém domě vlastním nebo kamarádů, na některé pracovní povinnosti, na některé vyhlídka školních lavic a maturity, na jiné dokonce vyhlídka na vojenský dril. Letní pohoda skončila, ale snad se na další karatistické show zase sejdeme v plném počtu a snad to bude stejně velká  pohoda, i když to bude na podzim:).

Nahoru