Publikováno: 01-03-2002
Autor: Z. Hadžalová, I. Sádovská

Seminář se shihanem Danielem Lazenncem

Francouzský mistr AI-DOI, držitel 6. danu AIKIDO a mistr SÓ-TÓ zenu Daniel Lazennec dorazil do Neratovic dne 15. února 2002 v odpoledních hodinách. Měl zde strávit víkend vedením semináře, o který ho požádal Zbyšek Petržílek, vedoucí a trenér klubu SK Shotokan Neratovice a Lazenncův žák. Společně se shihanem přijel i jeho nejvěrnější žák se svou manželkou. Jelikož mluvili všichni tři francouzsky, ujala se překládání členka klubu Iva Sádovská, která tento jazyk studuje. Nutno dodat, že její jazykové znalosti i tlumočnický výkon byl obdivuhodný.

Mottem celého semináře se stala věta „PODSTATOU JE NENÁSILÍ“. Na úvod se konala přednáška na téma „Duch bojových umění“, na níž byli přítomni členové klubu Shotokan všech věkových kategorií. Shihan zapůsobil na všechny přítomné již během několika prvních okamžiků. Velmi charismatický, hrdý a klidný seděl před námi v doju a jen se díval na každého z nás. Vypadalo to, že nevidí naše tváře a postavy, ale že si úplně jednoduše a samozřejmě prohlíží naše duše.

Vyprávěl o mniších, kteří meditovali v chrámech staré Číny, o úloze učitele a žáka a o cestě, kterou jen málokdo opravdu dovede jít, byť se tisíce z nás domnívají, že právě oni po ní kráčejí. Mluvil o lidské slabosti i síle. Nedával nám na naše otázky jednoznačné odpovědi. Podněcoval. Učil nás chápat prostřednictvím prožitků. Vedl nás k odhalení, že zdrojem našeho poznání je naše nitro, naše srdce, láska a vesmírná energie, jež spojuje všechny živé bytosti na této planetě. Probouzel v nás pocit prohlédnutí a snad i přiblížení se jakési prosté a všeobjímající pravdě.

V sobotu dopoledne proběhly tři tréninky. Učili jsme se správně dýchat, sedět, chodit. Sice tyto činnosti všichni děláme, ale umíme je opravdu? Chováme se jako homo sapiens? Večer se konala další přednáška, tentokrát na téma „Jak může zen pomoci člověku 21. Století“. Shihan Lazennec mluvil o dnešním světě a mladé generaci, která může jeho vývoj ovlivnit. Neděle byla věnována meditaci. Atmosféra v doju provoněném kadidlem a v kruhu lidí naladěných „na stejnou vlnu“ byla velmi neobvyklá.

V průběhu celého semináře jsme se společně scházeli u všech jídel. Tato běžná, každodenní záležitost se v Lazenncově přítomnosti stala takřka sváteční. Kolik nových postřehů si lze odnést, nikdo z nás předem netušil. Zábavnou a nečekaně neoficiální tečkou za seminářem byl nedělní večer. Po poslední debatě, v níž se i ti méně odvážní z nás odhodlali zeptat na to, co je zajímalo, následovala volná zábava. Daniel Lazennec se za doprovodu třech kytar a zpěvu členů klubu ukázal jako výtečný a náruživý tanečník, o čemž se na vlastní kůži přesvědčily všechny přítomné dámy.

Shihan Lazennec napsal o zenu několik knih, ale ani kdyby je člověk přečetl všechny několikrát, nedají mu slova napsaná v nich tolik vědění jako setkání s jejich autorem. Budou si myslet, že pochopili, ale ve skutečnosti nebudou vědět nic. I slepý člověk zná slovo zelená, učil se ho vyslovovat a používat. Ale je to pro něj právě jenom slovo, když nikdy neviděl trávu. Kdyby však měl možnost alespoň jednou zahlédnout pár stébel, mez na louce nebo les, pak by v něm tento zážitek zůstal ukryt navždy a zelená by už pro něj nikdy prázdným pojmem nebyla.

Pro čtenáře musí být těžké pochopit, o čem vlastně tento článek je. Mohli bychom psát o obsahu shihanových slov, ale co nejvěrnější vylíčení vlastních pocitů a dojmů napoví jistě víc. Snad každý, kdo byl na semináři přítomen, je po něm bohatší i chudší. Něco nalezl a něco jiného zase ztratil. Ale právě tím se člověk učí a rozvíjí, ne?

 

Nahoru